Norská lesní kočka

Historie

Mýty a legendy.

Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu. Je to sbírka písní s názvem Edda, která byla sestavena ve 13. století a obsahuje třicet písňových textů s tématikou skandinávské mytologie. Některé texty prokazatelně pocházejí z vikingského období a popisují velké kočky shuňatými ocasy, vysokýma nohama a silnými drápy. Vikingové prý tyto impozantní kočky chovali ve velké úctě. Kdo se odvážil takovou kočku usmrtit, musel platit vysoké výkupné. Bílým kočkám byla navíc přičítána čarovná síla. Stopy této staré pověsti nacházíme i dnes. Finští Laponci dodnes uctívají bílé kočky, rybáři z norského pobřeží a z Lofotských ostrovů z úcty nikdy nevysloví slovo kočka. Vždy je to jen "zvíře za pecí“. Jedna zmnoha severských ság barvitě popisuje, jak bůh Tor se kdysi marně snažil zvednout norskou lesní kočku do výšky. Byla příliš těžká. V souvislosti s kočkami bývá často zmiňována světlovlasá modrooká bohyně plodnosti Freya. Její vůz byl tažen právě mohutnými lesními kočkami. Kdekoli se tato krásná bohyně se svým vozem objevila, tam kvetly květiny a klíčila setba. Proto obyvatelé Severu stavěli na svá skromná políčka misky smlékem a doufali vpřízeň bohyně plodnosti. Básník William Morris věnoval bohyni plodnosti a lásky báseň, v níž popisuje kočky, které si hrají bohyni u nohou.Tito čtvernožci byli zřejmě považováni za společníky bohů a byla jim vzdávána velká úcta. Lesní kočka vystupuje i norských pohádkách. Je to taková skandinávská obdoba Kocoura vbotách. Každá chytrá kočka "se sladkou tváří a huňatým ocasem" dobře věděla, že zlí trollové nesnášejí sluneční světlo. Když nějakého potkala na začátku noci, zdržela ho svým povídáním až do svítání…

Cesta k uznání.

Původ plemene není zcela jistý. Jedna z teorií nabízí variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny zoblasti blízkého východu na lodích Vikingů. Mnozí považují nejpravděpodobnější tu, že se takovéto kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty tlapek. První seriozní zmínky o norských lesních kočkách pocházejí zpoloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis, který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto kočky jako menší poddruh rysa. Lesní kočka se zlesů postupně přestěhovala do zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a postupně tato kočka nacházela svoje místo i vchovatelských stanicích. Krátce před vypuknutím druhé světové války byly vystavovány první norské lesní kočky na výstavě čistokrevných koček v Oslu. Druhá světová válka šlechtění plemene přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a rozmnožení "národní norské tradice“ pokračovaly a vyvrcholily vroce 1972 vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers Riksforbund (NRR). Podle kocoura jménem Pans Truls byl popsán první standard plemene. Spářením v roce 1974 Pans Trulse a Pippy av Skoppus se narodil první vrh Pjewiks Troll a Pjewiks Nisse. Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně uznáno mezinárodní organizací FIFe vroce 1977. V témže roce získaly norské lesní kočky poprvé status šampiona. Od té doby mohli být novicové odpovídající tomuto standardu registrováni a vystavováni. Tehdy byly povoleny všechny barevné variety. Později byly barevné rázy rozděleny na agouti a nonagouti. V roce 1983 došlo kdalšímu rozděleni na kočky s bílou a bez bílé barvy. Vroce 1992 se objevily první norky v barvách cinnamon a fawn. Tyto barvy jsou stále ještě předmětem sporů a standard je neuznává. Vroce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a USA, do Velké Britanie vroce 1980, do Francie vroce 1982. Severoameričtí chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní kočku až v roce1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novaśs Kasandru, přivezl do České republiky z Dánska vroce 1997 mezinárodní posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.

Historie u nás

První norskou lesní kočkou u nás byla dánská Tilia Novaśs Kassandra dovezená v roce 1997. Ta se stala 17. listopadu 1998 matkou prvních u nás narozených koťat v chovatelské stanici Calibra Ing. Martina Šandy z Prahy. Kocour Aruncus Calibra byl na českých výstavách obdivovaným reprezentantem svého plemene. V roce 2000 byly dovezeny norky Suriás Cat Camping a Callista av Ljusdal do chovatelské stanice Daniely Řepkové Freya Felis. Na výstavách se sporadicky objevovala koťata chovatelských stanic Trofors, Od Věže a Astra Coeli. Výstavně nejúspěšnějšími norskými lesními u nás prozatím jsou EC Campanula Calibra, DSM Petry Jurutkové z Prahy a její odchov GIC Santana Narsil*CZ manželů Lehkých z Liberce. Příjemnou novinkou jsou nadějná koťata chovatelské stanice von Lacman Andrei Lacmanové z Prahy, příslibem do budoucna její chovné kočky IC Elias Gatta* PL a Švédský import S* Zygot’s Yaki-Da. Také Dánský import nadějného bílého kocourka DK* Mi-Chi’s Lucie Love, JW Lucie Kiliánové z Plánice. Nejnovějším importem se stal náš El Ninjo vom Bergwald*D (a nyní již EC a JW) z Německa vzácné barvy amber – jantarová.

Literatura

Naše kočky: 2004/3, 2006/7, 2008/2 Planeta zvířat: 2004/12, 2008/4