Norská lesní kočka
Mýty a legendy.
Ve staroislandské literatuře najdeme zajímavou knihu. Je
to sbírka písní s názvem Edda, která byla sestavena ve 13. století a obsahuje
třicet písňových textů s tématikou skandinávské mytologie. Některé texty
prokazatelně pocházejí z vikingského období a popisují velké kočky shuňatými
ocasy, vysokýma nohama a silnými drápy. Vikingové prý tyto impozantní kočky
chovali ve velké úctě. Kdo se odvážil takovou kočku usmrtit, musel platit vysoké
výkupné. Bílým kočkám byla navíc přičítána čarovná síla.
Stopy této staré pověsti nacházíme i dnes. Finští
Laponci dodnes uctívají bílé kočky, rybáři z norského pobřeží a z Lofotských
ostrovů z úcty nikdy nevysloví slovo kočka. Vždy je to jen "zvíře za pecí“.
Jedna zmnoha severských ság barvitě popisuje, jak bůh Tor se kdysi marně snažil
zvednout norskou lesní kočku do výšky. Byla příliš těžká.
V souvislosti s kočkami bývá často zmiňována světlovlasá
modrooká bohyně plodnosti Freya. Její vůz byl tažen právě mohutnými lesními
kočkami. Kdekoli se tato krásná bohyně se svým vozem objevila, tam kvetly
květiny a klíčila setba. Proto obyvatelé Severu stavěli na svá skromná políčka
misky smlékem a doufali vpřízeň bohyně plodnosti. Básník William Morris
věnoval bohyni plodnosti a lásky báseň, v níž popisuje kočky, které si hrají
bohyni u nohou.Tito čtvernožci byli zřejmě považováni za společníky bohů a byla
jim vzdávána velká úcta.
Lesní kočka vystupuje i norských pohádkách. Je to taková
skandinávská obdoba Kocoura vbotách. Každá chytrá kočka "se sladkou tváří a
huňatým ocasem" dobře věděla, že zlí trollové nesnášejí sluneční světlo. Když
nějakého potkala na začátku noci, zdržela ho svým povídáním až do svítání…
Cesta k uznání.
Původ plemene není zcela jistý. Jedna z teorií nabízí
variantu, že dlouhosrsté kočky byly do Skandinávie dovezeny zoblasti blízkého
východu na lodích Vikingů. Mnozí považují nejpravděpodobnější tu, že se takovéto
kočky vzdáleně podobné té dnešní norské lesní vyskytovaly v drsných podmínkách
Severu od nepaměti. Jako ostatní zvířata, tak i polodivoké kočky, byly nuceny se
přizpůsobit krutým severským mrazům. Byly vybaveny dvojitou srstí, mastnými a
málo vypadávajícími krycími chlupy, které odpuzovaly vodu a velmi hustou a
jemnou podsadou, která sloužila k dokonalé tělesné termoregulaci. Svoji funkci
plnil i huňatý ocas, vyvinuté kalhotky i dlouhé chomáče chlupů mezi prsty
tlapek.
První seriozní zmínky o norských lesních kočkách
pocházejí zpoloviny šestnáctého století, kdy dánský kněz Peter Clausson Friis,
který prožil většinu života v Norsku a zajímal se o zdejší přírodu, popsal tyto
kočky jako menší poddruh rysa. Lesní kočka se zlesů postupně přestěhovala do
zemědělských usedlostí a prokázala zde obrovskou službu jako ochránkyně
zemědělských zásob. Ve 30. letech 20. století si jí všimli norští chovatelé a
postupně tato kočka nacházela svoje místo i vchovatelských stanicích. Krátce
před vypuknutím druhé světové války byly vystavovány první norské lesní kočky
na výstavě čistokrevných koček v Oslu. Druhá světová válka šlechtění plemene
přerušila a plemenářskou práci zcela zničila. Další snahy o zachování a
rozmnožení "národní norské tradice“ pokračovaly a vyvrcholily vroce 1972
vypracováním prozatímního standardu norským klubem Norske Rasekattenklubbers
Riksforbund (NRR). Podle kocoura jménem Pans Truls byl popsán první standard
plemene. Spářením v roce 1974 Pans Trulse a Pippy av Skoppus se narodil první
vrh Pjewiks Troll a Pjewiks Nisse. Norsk skogkatt byla jako plemeno oficiálně
uznáno mezinárodní organizací FIFe vroce 1977. V témže roce získaly norské
lesní kočky poprvé status šampiona. Od té doby mohli být novicové odpovídající
tomuto standardu registrováni a vystavováni. Tehdy byly povoleny všechny barevné
variety. Později byly barevné rázy rozděleny na agouti a nonagouti. V roce 1983
došlo kdalšímu rozděleni na kočky s bílou a bez bílé barvy. Vroce 1992 se
objevily první norky v barvách cinnamon a fawn. Tyto barvy jsou stále ještě
předmětem sporů a standard je neuznává.
Vroce 1979 byly první exempláře dovezeny do Německa a
USA, do Velké Britanie vroce 1980, do Francie vroce 1982. Severoameričtí
chovatelé koček pravděpodobně cítili ohrožení popularity svých mainských
mývalích a novému plemeni se dlouho bránili. Americká CFA uznala norskou lesní
kočku až v roce1994. První zástupkyni tohoto plemene, dnes GIC Tilia Novaśs
Kasandru, přivezl do České republiky z Dánska vroce 1997 mezinárodní
posuzovatel koček Ing. Martin Šanda.
Historie u nás
První norskou lesní kočkou u nás byla dánská Tilia
Novaśs Kassandra dovezená v roce 1997. Ta se stala 17. listopadu 1998 matkou
prvních u nás narozených koťat v chovatelské stanici Calibra Ing. Martina Šandy
z Prahy. Kocour Aruncus Calibra byl na českých výstavách obdivovaným
reprezentantem svého plemene. V roce 2000 byly dovezeny norky Suriás Cat Camping
a Callista av Ljusdal do chovatelské stanice Daniely Řepkové Freya Felis. Na
výstavách se sporadicky objevovala koťata chovatelských stanic Trofors, Od Věže a
Astra Coeli. Výstavně nejúspěšnějšími norskými lesními u nás prozatím jsou EC
Campanula Calibra, DSM Petry Jurutkové z Prahy a její odchov GIC Santana Narsil*CZ manželů Lehkých z Liberce. Příjemnou novinkou jsou nadějná koťata chovatelské
stanice von Lacman Andrei Lacmanové z Prahy, příslibem do budoucna její chovné
kočky IC Elias Gatta* PL a Švédský import S* Zygot’s Yaki-Da. Také Dánský
import nadějného bílého kocourka DK* Mi-Chi’s Lucie Love, JW Lucie Kiliánové z
Plánice. Nejnovějším importem se stal náš El Ninjo vom Bergwald*D (a nyní již EC a JW) z Německa vzácné barvy amber – jantarová.
Literatura
Naše kočky: 2004/3,
2006/7, 2008/2
Planeta zvířat: 2004/12,
2008/4